Demokracie není vítězem aneb Doba polisabonská

Smlouva, která "musela" platit, platí. Nyní již nebude třeba zdaleka tolik "formálních" podpisů řídké politické opozice v jednotlivých zemích. Co s tím?... 

Dnes odpoledne zeď jménem Klaus padla. Šlo o bitvu, jíž šlo těžko vyhrát a -nyní již zpětně vzato- je dobře, že na Hradě zůstane rozumný lídr. Demise by nebyla řešením pro budoucnost a v tomto ohledu je třeba zhodnotit prezidentův podpis jako vyjádření jeho známého vytříbeného smyslu pro realističnost.

"Evropa slaví", tvrdí se nám.

Jedno vím jistě. 21 000 podepsaných pod peticí proti Klausově podpisu ne. Francouzi ne, ač z opačných důvodů než "naivní" svobodymilové. A neslaví ani 75% lidí celounijně, kteří si o věci chtěli rozhodnout sami. 

Upřímně nechápu, jak mohou slavit "vítězové" "revoluce" z roku 1989. Asi jen proto, že obojí platí výhradně v uvozovkách. Slavit vítězství jendnostranné mediální vymývárny mozků, politické demagogie a kampaně opomíjející jakékoli argumenty je nonsens.

Za krátkou dobu se tu nakupila obrovská hromada špíny, na kterou nesmíme dát historii zapomenout. Nenechme už konečně psát dějiny jen vítěze, použijme jedenkrát vlastní hlavu! Když 14. ledna Hans Gert Pöttering v reakci na sdělení o nevlídných Češích (tehdy dokonce i podle "objektivních" průzkumů 55% proti!) prohlásil, že ČR podepsala smlouvu v Lisabonu, "a proto ji musí ratifikovat", bylo to jen jedno z mnoha takových prohlášení, a v řadě novinami tiše opomíjených výroků zaniklo.

Kde byli ti Zelení pro maximálně přímou demokracii, když se tohle dělo? Proč dodnes říkali, že referendum je nejkrajnější řešení? Nechápáním bych si ukroutil hlavu..

V příštích dnech zveřejním rozsáhlé materiály, které nyní shromažďuji, jakýsi dokument o této chybě. Je nutné si pamatovat 3. listopad 2009 a dát co nejdřív vědět, že není definitvním zlomem dějin ve prospěch jedné strany. Žádní političtí vyvolení nejsou ti "správní", i kdyby někdy byli. To snad chápeme po 50 letech komunismu dost dobře..